Piráti z Karibiku: s nafukovačkou na konci světa
Nikdy jsem zrovna neexcelovala ve fyzice, a to je ještě docela eufemistický výrok. Doteď si pamatuju slovní úlohu, kterou mi učitel před tabulí zasadil smrtící ránu. Zněla: Plavec se začíná topit. Použij Archimédův zákon a navrhni, co má dělat, aby se neutopil, než k němu dorazí pomoc. Odpověděla jsem, aby příště radši plaval s nafukovacím lehátkem a nepřeceňoval tak své síly. Co vám budu povídat, fyzikář mojí invenci neocenil a napařil mi čistokrevnou kuli.
„Turazová, co děláte u toho okna?“ - „Opaluju se, pane učiteli.“ - „Za pět, přes sklo se opalovat nedá.“
Vzpomněla jsem si na to proto, že už nějakou dobu trvající horké dny si žádají proválené chvíle u vody. A nezbytnou součástí každých takových vodních radovánek, ať už na dovče u moře, u bazénu nebo u rybníka, jsou právě nafukovačky. Nikdo už dávno nemachruje jako Mitch Buchannon, že přeplave celý oceán tam a zpátky s červeným mini plováčkem a čím dál víc si užíváme pohodlí a často i pozornost s nepřehlédnutelným relaxačním doplňkem. 
Plameňáčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku.
Pro mě je shánění nafukovacího čehosi starost číslo jedna – mám totiž panický strach z moře. To se pro bývalou akvabelu skvěle hodí. Může za to táta, který mě jednou vzal na šlapadle na vyjížďku za bójky a pak mi ujel a nechal mě tam na zádech nehybnou řvát jako tur. Myslel si, že to bude sranda a taky byla, pro široké okolí. A taky za to může Titanic a vůbec další obří předměty, které se povalují na dně jakoby nic. A Čelisti… no, je toho hodně. 
Hláška “Jacku, já letím.” má najednou jiný rozměr.
Už jsem si díky internetu diagnostikovala talasofobii, aequorofobii a akrofobii Ale když to moře je tak velké a hluboké! Je tak hluboké, jako sto fotbalových hřišť nebo jako když jedete z Humpolce do Vystrkova a zpátky. A je tak velké, že nevidíte konec. Jak já říkám, nevěř ničemu, co se tváří jako tichá voda a pak to vyhodí třicetimetrovou vlnu nebo to schovává žraloky a mořské okurky. 
Jestli chceš pusu, tak si pro ni musíš doplavat.
Nenechte se ale mýlit, k moři jezdím. Můj kluk se o tomhle mým výmyslu dozvěděl, až když jsme stáli na pláži a já si přes pět hodin máchala palce u nohou a měla výraz jako při zácpě. Vzhledem k tomu, že přímořské letovisko je jeho přirozeným teritoriem, aplikuje na mě každoročně aquaterapii. Probíhá to tak, že odplave daleko na širé moře (asi tak 10 metrů) a pak mě vábí. Já pod příslibem zmrzliny plavu naznak se zavřenýma očima, fňukám a divoce kopu nohama. Pak se ho dotknu a stejným způsobem plavu zpátky. Se mnou si prostě jeden dovolenou užije… Díkybohu pro mě se vrátila tahle lehce infantilní móda nafukovaček. S nafukovačkou je to jako s peřinou a duchama pod postelí. Když přes ni nic nekouká, jste v bezpečí a můžete křižovat oceány jako starý mořský vlk. Není to už ale dávno jenom o pohodlí nebo a pocitu jistoty. V dnešní době můžete s nafukovačkou i celkem dobře zamachrovat. Kam se hrabou nudné obdélníky nebo kosatky, na které bylo zaboha nemožné se vyškrábat. Nyní si můžete pořídit celou zoologickou zahradu včetně zvířat, která existují někde v galaxii daleko odsud. Nebo můžete jako já dávat příkazy posádce z obřího donutu a ještě mít vedle sebe položený drink. Tak si získáte respekt i bez papouška na rameni. ;-) 
Já to vidím letos jednoznačně takhle. Jako mořská víla sice vypadat nebudu, ale bude mi hej.
https://www.youtube.com/watch?v=PldT2jq7ApM A abychom se na to léto správně naladili… Foto: Floatie Kings